LoLaBu Agility Camp 2012

Vlastně ani není moc co napsat, bylo to skvělé, úžasné, skvělé a zase úžasné 🙂

This slideshow requires JavaScript.

Foto: Jana Dretnik, Maja Rokavec

Všechno to začalo někdy na začátku roku, kdy měla mamka jednu z nejsvětlejších chvilek století ! 😀 Otázkou: „A co ten agility camp, co dělá Silvia, tam bys jet nechtěla ?“, tak touto otázkou mě zcela oněměla .. po chvilce jsem se zmohla jen na prosté „ANO“ ! A začalo to .. zcela náhodou si zrovna Verča Otýpková dala na FB status, že letos opět jede do Lolabu Landu a že kdo jede s ní .. hned jsem jí psala SMS a asi do půl hodiny jsem byla přihlášená ! (díky, díky, díky !!!) Pak už jen šetřit, šetřit a šetřit a čekat a čekat a čekat .. no, alespoň jsem měla ve škole o čem přemýšlet ! 😀

A když konečně nastal den „D“, neměla jsem ani sbaleno ..

Nicméně, v pondělí 20.8.2012 jsme šťastní vyjeli z Brna na cestu dlouhou cca 6 hodin. Verča to celé odřídila a ještě vypadala, že by klidně mohla pokračovat dál. Cesta to byla hezká, zvlášť když jsme se dostali do Slovinska – Slovinsko je opravdu nádherná země !

Ačkoli jsme měli GPS, trochu jsme zabloudili a tak jsem přijeli trochu pozdě, ale .. stihli jsme to nejlepší, parkur byl už postavený, jen jsme se představili (jo, konečně jsem uplatnila školní angličtinu :-D) a mohli jsme jít běhat.

Musela jsem začínat s Enou, což mě značně znervóznilo, ale zvládli jsme to.

(naše stanové městečko)

Druhý den už byl v režií Zambouše, myslela jsem si, že to s ním bude tragedie, protože běhat v 35°C .. no nedivila bych se mu, kdyby se mu nechtělo. Nakonec jsem ale byla těžce vyvedena z omylu, Zamba se opravdu snažil a jediný problém byl se mnou, nějak jsem nemohla pochytit dech.

A tak to pokračovalo, Zamba se střídal s Enou, každý den běhal někdo jiný a já jsem za tuto možnost byla moc ráda. Silvia byla celé dny pozitivně naladěná, já občas mírně zděšená, protože jsem nevěřila sobě, svým psům, ale i přes to, že jsme se vlastně celý týden sehrávali, jsme občas něco zaběhli :-). Mj. jsem si také ověřila některé „své teorie“ a přesvědčila jsem se, že to s naším trénováním není úplně špatné a že můžu směle pokračovat, jen to teda chce trénovat víc, než 2x za měsíc, že .. 8-).

Další skvělou věcí bylo seznámení se s ostatními účastníky. Mohla jsem si procvičit angličtinu, seznámit se s novými lidmi a dozvědět se mnohem víc o všem v „celoevropském měřítku“. Samozřejmě, těžší bylo bavit se s Francouzi, protože francouzsky bohužel opravdu neumím, na druhou stranu, povídání s litevskými účastnicemi bylo velmi zajímavé. Prostě večery v Lolabu Landu jsem milovala ! 😀

Celý týden měl pouze jednu, ale za to zásadní vadu – nemilosrdně rychle ubíhající čas ! Teprve jsme přijeli a už jsme měli zase odjet ? Strašné !

Byl tu poslední večer a my se rozhodli ho strávit v Ljubljani, což byl určitě dobrý nápad ! Ljubljana je nádherné město ! 😉

A najednou sobota, poslední sekvence, poslední rady od Silvie, poslední povídání se Silvií, loučení, balení a „hurá“ domů .. opravdu se mi nechtělo odjíždět !

A když jsem přijela domů, tak jsem si teprve uvědomila, jak úžasné to v LoLaBu Landu bylo – žádné problémy, starosti, nic .. jen agility, krásná krajina, fajn lidi ..

Určitě jsem zase o něco chytřejší, vím, na čem chci pracovat, na čem musím pracovat, ale už i vím, že to co dělám rozhodně není špatné – uklidňující pocit ! 🙂

Moc bych si přála navštívit Silvií i příští rok, tak snad to vyjde !

A za velice důležité pokládám i poděkovat Verči Otýpkové, za její řidičské schopnosti, za její auto, ve kterém jsem mohla celý týden spát, za natáčení, trpělivost se mnou a tak prostě za všechno, díky ! 🙂

No a když jsem u toho děkování, tak děkuji i mojí mamce za možnost zúčastnit se něčeho takového ! A velké díky Silvií za to, že se nebojí používat svou hlavu a za to, že kdybych ji neznala, ani bych nevěděla, že „něco“ někdy vymyslela a dokázala, moc si ji za to vážím !

Zamba & osvěžující bazén 😀

Eniny první závody !

Tak, Enka už má za sebou závodní premiéru a to rovnou v zahraničí – na Slovensku 😀 Ve slovenském agilitním kalendáři jsem našla závody, kde byly na programu jen jumpingy, neváhala jsem a přihlásila jsem Enu !

Bylo vedro, já mírně nervózní, Ena bez tréninku .. no, hezká kombinace.

Naštěstí, Ena se snažila, sice byla trochu nejistá a pomalejší, ale vyhrála jeden běh a v dvou dalších jsme se diskli jen kvůli látkovému tunelu .. nj, byl nesympatický 😦 😀

Jsem zvědavá, jak se Eně budou v budoucnu závody líbit, doufám, že si je oblíbí 🙂

 

 

 

 

 

 

foto: Luboš Illť