Jistě, je to pes.

Nedávno mi napsala jedna paní z Finska, která má teoreticky zájem o Enino štěně, že od druhé paní z Finska, která s námi letos byla ve Slovinsku, slyšela, že se Ena bojí bouřky – jestli je to pravda a jestli se Ena bojí i jiných zvuků ? Jak se chová ? Jestli panicky nebo schovává ocas mezi zadníma nohama nebo jak ?

No :), zaraženě jsem se pousmála a pak chvíli přemýšlela, co jí mám odepsat … Ono, odpověď „Jistě, je to pes.“ mne samozřejmě napadla okamžitě, ale obávala jsem se, že s touto odpovědí paní spokojená nebude.

Ne, nemám problém s tím, přiznat, že se můj pes něčeho bojí, dokonce si myslím, že zájemce o štěně a tedy i potenciální majitel, má právo vědět, co ho zajímá. Každý má při výběru štěněte jiná kriteria, spíše mě tedy tato otázka přivedla k jiné otázce/úvaze…

Nebuduli se zabývat speciálně plemenem PO, kdy zástupci tohoto plemene mají velmi často ve zvyku štekat na neviditelná strašidla apod., stále znám mnoho psů, mnoha plemen, kteří se např. bouřky bojí. Znám i lidi, kteří se bojí bouřky .. Je to špatně ?

Jak moc, při výběru štěněte (a ne jen tak nějakého gaučáka, ale budoucího sporťáka) má člověk dbát na jeho „profesní“ stránku ? Jak moc, se jako budoucí majitelé psa, se kterým máme nemalé plány a hlavně víme, že se psem budeme pobývat v hlučnějším prostředí, můžeme ohlížet na jeho zvířecí přirozenost ?

Zamba se jako šteně hodně bál, po dvou týdnech řádné socializace začal být normální. Tedy, ve městě se prochází bez nervů, bez nervů také cestuje hromadnou dopravou, na různých akcích jsem s ním nikdy neměla problémy, vždy se soustředil a pracoval s chutí, přesto se ale některých věcí prostě bojí.

Ena je trochu zvláštní případ, samozřejmě i ji jsem se snažila řádně socializovat, trochu i úspěsně, ale nemůžu se zbavit pocitu, že jako zvíře, jehož blízcí příbuzní ještě řádí civilizací neohroženi někde po horách ve Francií, jednoduše není schopna některé věci pobrat – je zvyklá chodit ve městě, cestovat, ale není si uplně jistá ..  Tyto naše věci nepatří do jejího světa :D. Naštěstí mi ale docela věří a dokážu ji většinou zabavit a hrát si s ní, což jí pomáha na strach zapomenout. Nicméně opět, např. v prostředí, kde se běhá agility, jsem s ní ještě vážnější problémy neměla (snad to tak bude i nadále :D). Ano, občas si musím některé věci hlídat, ale není to nic, co by mě nějak extra vytáčelo, či měnilo můj pohled na ni.

No a pak je tu Rico, od mala vyrůstající v centru Prahy, dobře vycvičený. Dokáže fungovat téměř všude a bez problémů, no můžeme u něj vidět jisté „vady“ v povaze, které jsou ale 100% vrozené a samozřejmě je můžeme utlumit, ale nemůžeme je přetlouct.

Tak, až si budu vybírat dalšího psa, budu zkoumat všechny jeho reakce na všechny možné podněty ? Doufám, že ne 😀 Doufám, že si dalšího psa vyberu zase „podle fotky“, stejně by mě ale zajímalo, jak to vnímají ostatní…

Myslím tím, jasně, povaha, projev, stavba těla, to vše jsou věci, na které se při výběru štěněte díváme, resp. tyto vlastnosti sledujeme už u jeho rodičů, ale jak moc nám má vadit, že se pes lekne, když ho překvapí nějaká rána ? Jak moc je to na škodu ?

Co když si jen hledáním „dokonalého“ psa něco kompenzujeme ? Někdy si říkám, že by bylo fajn, kdybych dopředu mohla „navolit“, jaké vlastnosti bude mít můj budoucí pes. Jsem přesvědčena, že moje máma by občas (až často :D) uvítala, kdyby mohla vrátit čas a nějaké ty vlastnosti lépe přednadstavit u svých dětí, ale bylo by to pak ono ? Nebyla by to nuda ? 😀

Hezký článek napsala kdysi dávno Silvia Trkman, který pojednává o strachu (zejména tedy u PO) a o tom, jak to vnímá ona sama. Nemusím snad ani dodávat, že Vám tento článek doporučuji k přečtení. 🙂

(Článek lze najít na webu: http://www.silvia.trkman.net – sekce „our training“ – FearShep?)

Prázdniny 2013

Nevím, komu vděčím za tyto perfektní prázdniny, ale nejraději bych ho objala a dala mu pusu !

Tento článek obsahuje dva měsíce života, nezapomenutelných zážitků a dnes už bohužel jen vzpomínek.

Den první – zabalit si co nejvíc věcí do dvou tašek a hurá do Svojanova, ale letos už jako „velevážený“ instruktor agility. Přiznávám, měla jsem trochu obavy, pravdou také je, že na Svojanově se agility trénuje trochu jinak, než preferuji já. Ale těšila jsem se, ráda pracuji s různými psy a ráda poznávám nové lidi. Díky skvělému kolektivu výcvikářů jsem věděla, že to bude z 50% skvělý týden .. no a brzy jsem poznala, že zbývajících 50% se také nemusím bát, protože moje skupinka svěřenců byla perfektní ! Jen by mě tedy zajímalo, proč jich bylo každý den míň a míň ?! 😀 Přitom začátek tréninků se každý den posouval a v pátek už jsme byli na place v 6:00 – respekt všem těm, co vstali ! 😀 Týden utekl rychle, bylo pondělí a pak najednou sobota, ale vlastně mě to ani nepřekvapuje, díky výživnému nočnímu programu jsem naspala celkem tak … no O:-). Velký dík za tak úžasný začátek prázdnin patří všem, především pak Stáni Jansové a Martině Konečné – díky za to, že jsem mohla nasbírat nové zkušenosti jako trenér a k tomu všemu se ještě dobře bavit !

V sobotu jsem odjížděla ze Svojanova, spěchala jsem na Moravia Open, podívat se na všechny ty hvězdy a, no, pokecat. Z jednoho auta jsem přesedla do dalšího a jelo se dál.

A pak – pak následoval spánek, dlouhý spánek, nicméně v úterý jsem si to už fičela vlakem do Prahy. Záminkou bylo vyzvednutí Rica – z Prahy jsme jeli rovnou na legen …počkej si… dární, LEGENDÁRNÍ tábor v Prostějově. Tady mimo jiné začala i moje nenávist k mému krásnému červenému stanu. Všichni táborníci byli úžasní, nadšení, makali a snažili se na 100% – a hlavně, jako i svojanovští agiliťáci – všichni se hodně zlepšili ! S těmi lidmi bych chtěla trénovat častěji ! 🙂

Po návratu z prvního prostějovského tábora nás opět uvítala Praha. Tentokrát byla záminka vrátit Rica, který si prázdniny se mnou snad užil. Mimochodem, musím ho opravdu pochválit, poslouchá víc než Zamba a Ena dohromady .. teda Zuzku, ze mě si dělá srandu úplně stejně jako moji, výše zmiňovaní, psi :-D.

Agilitní video Rica najdete zde.

Z Prahy domů, oprášit Enu a hurá na závody do Hodonína. Zkrátím to, Ena byla boží, dva běhy vyhrála, jeden jsem jí pos…., dopřála jsem si díky ní bahenní koupel (vyválela jsem se v bahně u Moravy, ten pes mě jednou zabije :D) a hlavně, domluvila jsem si top last minute akci.

image

Po příjezdu domů jsem jenom oznámila, že s Enou vyjedeme do Francie a do Německa na závody. Mamka trochu nestíhala naše tempo, ale co se dá dělat.

Když byla konečně středa a tedy i den odjezdu, zjistila jsem, že se mi vlastně nechce balit, tak dlouho jsem balení (ale i celoplošný úklid) odkládala, až jsem měla asi hodinu a půl na všechno .. jestli by někoho zajímalo, jak za tak krátkou dobu věrohodně „uklidit“ byt, aby vypadal uklizeně a prošel i přes kontrolu rodičů a ještě se stihnot efektivně zabalit (co nejvíce věcí na skoro dva týdny pod stan, ale pozor, část cesty jedete vlakem se psem), kontaktujte mě, uděláme seminář 😉

Vše jsem tak tak stihla, večer jsme přijeli do Prahy, sestra nás opět uvítala s otevřenou náručí a věřím tomu, že stejně nadšená byla i když se dozvěděla, že vyjíždíme o půl třetí ráno. A dokonce i věřím tomu, že vůbec nebyla naštvaná, když jsem jí o půl třetí ospalou požádala o karimatku, která ale zrovna nebyla tak lehce k nalezení :D.

Krista mě vyzvedla, ale ještě jsme se vraceli (přes celou Prahu) pro Kristi stan – zdá se mi to, nebo jsou agiliťáci nějací roztržití ?! 😀 Pak jsme se přenaložili k Elišce Dolníčkové do auta a cesta mohla začít. Bylo to parádní, snídaně u mekáče, německé dálnice a Krista mluvící francouzsky. Splnil se mi sen, navštívila jsem Francií a to i s Enou. Francouzi jsou neuvěřitelně uvolnění, veselí a spokojení lidé, kterým se Ena zdá být vtipná a někteří dokonce vědí, že je to „jejich plemeno“. Blbé bylo, že trend v podobě „angličtinou mluví a domluví se všichni“ k nim nedorazil, nebo ho spíš těžce neuznávají. Ale Krista to zvládla a mě ta jejich taktika „jinak nemluvíme, jen francouzsky“ donutila naučit se pár frází a dokonce hodlám Francouštinu studovat (rekreačně) i na dále 😀 :D.

Z Francie jsme už jeli na perfektní německé závody WT-cup a MAC, účastnilo se jich asi 400 závodníků ze 13 zemí, tři parkury, výborný areál, karavany všude kolem, kolem našich stanů ;).

Ena běhala výborně ! Vyhrála jeden běh, v dalším měla laťku, v obou bězích měla nejlepší čas, v neděli pak čtvrté místo v jumpingu se ztrátou 0,7s na prvního (což v dané konkurenci vůbec nebylo špatné) .. no a vzhledem k tomu, že jsem tak trochu celý běh prospala a tím Enu hodně zpomalovala, nemůžu být nespokojená ! Poprvé jsme zažily atmosféru finále. Eně se to hodně líbilo, mě už míň, protože uřídit ji bylo těžké – DIS :D.

Video ze závodů najdete zde.

Spokojení jsme odjížděli domů, cesta byla veselá, tančilo se, zpívalo se … Do Prahy jsme dojeli kolem jedné hodiny ráno v noci, no možná dřív, tam nás opustila Eliška, která jela dělat instruktora na tábor ve Cvikově a my s Kristou jsme jeli do Prostějova, v autě, které nemělo moc benzínu, po dálnici, kde se před námi prohnala ničivá bouře, a tak byl problém někde splašit otevřenou benzínku. Naštěstí vše dobře dopadlo, až na to, že jsme nesehnali otevřený mekáč :-(. Ve tři ráno už jsme byli v Prostějově, rozložili karimatky a chvíli spali, v sedum ráno už jsem byla připravená na další týden prostějovského tábora. Jako trenér jsem byla maximálně spokojená, jako účastník spící opět ve stanu, už méně. 😀

image

Z tábora do Trenčína na Slovensko, za babičkou a za dědou, ze Slovenska na závody do Prostějova – tam Ena už tak úžasná nebyla :P. Ze závodů domů, další víkend na závody do Ratenic, tam už jsem opět měla svého perfektního psa 😀 Z Ratenic do Prahy – užít si poslední týden prázdnin, v sobotu do Mokrých Lazců na trénink s Bárou Sajdokovou – pěla na nás jen samou chválu – ale ne, tak slavné to nebylo, ale Barči moc děkuju za trénink zakončený opékačkou, bylo to moc fajn !

image

Den poslední – nechápavě vstávám v 6:00, o něco později vyjíždím do Brna na cvičák k Verči Otýpkové, trošku je tam zbuzerovat, protože TO mě baví ! 😀 Bylo to krásné zakončení prázdnin, Verča má na cvičáku moc šikovné lidi, kterým věnuje svůj čas a buduje jim, tak důležité, správné základy !

Večer – se zrychleným tepem píšu tyto řádky s vědomím, že je teď zase na nějakou dobu konec veškerému cestování, šíleným a bezprostředním nápadům. Čas se zase začíná měřit.

Tyto prázdniny byly skvělé, užila jsem si každý jeden den, nasbírala jsem spoustu pozitivní energie, získala jsem další zkušenosti, poznala jsem nové lidi, mám nespočet pamětihodných zážitků.

Co se psů a věcí okolo týče, zatímco se Zambou jsme jeden tým ode dne, kdy jsem si Zambu přivezla, s Enou mi tento pocit do nedávna chyběl, teď už nechybí.

Zamba tyto prázdniny kvůli zdravotním komplikacím spíše relaxoval s mamkou, které děkuju, že se o něj starala. Teď už mám pro něj ale přichystanou odtučňovací kůru :D.

Děkuji všem, všem, kteří se na mých super prázdninách podíleli ! Teď mi prosím všichni držte pěsti, čeká mě těžký rok. 😀

Za fotky děkuji Evě Sloupské, Elišce Dolníčkové, Kristě Půdové, lidem z táborů v Prostějově a sobě, díky Vám všem ! 🙂