Být či nebýt (agiliťákem)

Nevím, jak moc významná je pro „opravdového agiliťáka“ tato otázka, ale třeba na můj web zavítá někdo, kdo je stejně jako já tak trochu rozpolcen :).

Všechno to začalo pár let zpátky, kdy jsem si pořídila svého prvního psa Zambu. Tenkrát mi bylo dvanáct a do té doby jsem žila celkem bezstarostně. Nikdy jsem neměla příliš volného času, protože jsem skoro každé volné odpoledne strávila na tréninku a víkendy patřily zápasům/turnajům. Házená mě, dá se říct, naučila zodpovědnosti, samostatnosti a disciplíně – tedy alespoň ve sportu, ve škole pro mě, zdá se, nebyly ty správné autority :).

Jak už se tak ale občas stane, někdy se zdá, že je všem šťastným dnům konec. S házenou jsem musela přestat a tolik volného času mi málem způsobilo deprese :D.

Shodou okolností jsem si ale v té době vybrečela Zambu, veselé štěně, které bylo připraveno dělat cokoliv a kdykoliv. Začala jsem tedy „vážně“ trénovat agility.

A byl to šok. Lidi se mi ze začátku smáli a moc nechápali, proč je dvanáctileté dítě, které má ještě navíc prvního psa, tak moc ambiciózní. A já byla ambiciózní a hodně !

Z házené jsem jednoduše byla zvyklá na pořádné tréninky, které mají řád a mají vést k výsledkům – těm nejlepším samozřejmě. Ambice byla hnacím motorem, zápasy a turnaje zkouškou výkonnosti. Nikdo se tím netajil, každý to chtěl.

A pak, agility v roce 2007. Naše trénující skupinka se sčítala z lidí, kteří chodili do práce, do školy. Tréninky byly max. 2x týdně a všechno se zdálo být příliš „volné“. Na závody se až tak moc nejezdilo, protože proč ? Přece to stojí peníze a k dobrým výsledkům je potřeba možná až moc velkého úsilí.

Když jsem začínala, zrovna probíhalo MS v agility a česká závodnice, Adéla Králová, vyhrála titul mistra světa, úžasné ! Tak jsem vlastně zjistila, že agility se sportu dost podobá, má i své MS apod.. a protože cílem každého sportu je dostat ze sebe maximum a dostat se co nejvýš, mým gólem bylo probojovat se na MS (ne, nebyla jsem tak naivní, byl to dlouholetý plán, ke kterému je třeba se dopracovat, vyzávodit se, získat zkušenosti..). A protože trenér pro mě vždy znamenal tu nejvyšší možnou autoritu, se svými plány jsem se nijak netajila. Nevěděla jsem, že v agility se tohle říkat nahlas prostě nesmí. 😀

A všechno to začalo, stal se ze mě agiliťák ! Víkendy už nebyly volné, běhalo se agility. Přes týden se člověk snažil maximálně využít všech příležitostí k tréninku a když nebyl trénink jako takový, na překážkách, doma a venku se dá přeci udělat taky hodně práce.

A závody a intenzivky a různí trenéři a internet a videa a články a noví kamarádi a nadšenci a psi, psi, psi .. kouzelné.

Toto tempo jsem vydržela asi tři roky. Pak, možná to bylo tím, že mi bylo patnáct, mě trochu začalo trápit, že nemám čas na kamarády, kteří nepatří mezi kynology. Rozhodla jsem se s nimi trávit trochu více času a najednou jsem se ocitla na hraně dvou diametrálně odlišných světů. Bylo to jako sundat si růžové brýle, couvnout a dívat se před sebe. Nerada bych teď někoho urazila, ale agility svět mi najednou přišel hrozně zvláštní. Přišlo mi, jako by lidé v tomto světě zcela obětovali svůj společenský život a vše věnovali jen psům. Radost i smutek, vše se odvíjelo od toho, zda pejsek dělá zóny nebo je skáče. V té chvíli jsem se lekla a rozhodla jsem se, že tohle se mi nikdy nesmí stát.

Agility jsem si ale zamilovala, tak co teď ? Dá se najít kompromis ? Můžu žít normálně a zároveň závodit ? Můžu vůbec uspět bez toho, aniž bych každý den trénovala ? Jde to vůbec ?

Noo, dobře .. život je takový, jaký si ho uděláš. Což mě sice stresuje, ale na druhou stranu mi to umožňuje dělat si, co chci. V posledních letech jsem neměla ideální podmínky k tréninku, a tak mě logicky některé ambice opustily. Připočtu-li k tomu ještě další životní situace, které se ne vždy slučovaly s agility životem, můžu být ráda, že jsem ráda.

Naštěstí jsem ale zjistila, že agility tady je a díky neustále se rozšiřující řadě nadšenců vždy bude.

A ano, podle mých letošních agility výsledků je tento rok tragedií, naštěstí ale můžu říct, že se mi tak nějak povedlo něco jiného a ač to není z hlediska agility docenitelné, právě tento rok mi možná znovu otevřel dveře do světa agility.

A pokud bych se měla vrátit k úvodu tohoto článku. Já fakt nevím, co je lepší 🙂 Jestli být králem všech večírků nebo vstávat o víkendu nelidsky brzo jen kvůli závodům.  Pořád jsem tak nějak na hraně, rozpolcená. Občas chci více to a občas zase ono .. ale konečně mi došlo, že si vlastně nemusím vybrat definitivně jedno či druhé, prostě můžu mít oboje, pokud opravdu chci.

 

keepcalm