Kudy a Kam

Možná si ještě z facebooku či povídání pamatujete, jak jsem z ničeho nic odjela do Anglie, abych mohla spát na letišti, dospávat to v parku a pak se dva týdny přehrabávat odpadky na Glastonbury Festivalu, domů si něco stopnout a pokračovat na Balkán. Z Balkánu jet do Německa, v peněžence mít poslední 3 eura na radlera a spontánně pak kývnout na práci v tureckým döner kebabu, bez znalosti krájení rajčat a jazyka především. Ale jen na 16 dnů, protože pak jedu směr Ukrajina s hlavním cílem vidět Černobyl a to všechno samozřejmě s lidmi, které vůbec neznám.

Po párty můžete pokračovat jedině na áfterpárty.

Jako třeba tenkrát ve Slovinsku. S šarmem a nadšením sobě vlastním jsem přemluvila pár kamarádů, aby se ke mně přidali na cestu Slovinskem. Do teď je mi záhadou kolik litrů alkoholu může skupina čtyř lidí požít během pěti dnů, všemožně se přesouvat cizí zemí a ani neutonout v moři !

A co teprve ty cesty se psy !

Příliš mladá na řidičák, příliš stará a „zlobivá“ dcera na to, aby mě máma tu a tam někam přiblížila – nic se neděje máme tady vlaky, autobusy a nádraží. Pokud máte štěstí, většina těch velkých nádraží je otevřena i v noci…. jaká škoda, že jsem většinou jela někam do*rdele a poslednímu vlaku jsem stihla už jen bezmocně zamávat na cestu a v zimě se pak klidit z budovy nádraží. Těžce se pak vysvětlovalo princezně zeměkoule (Eně), že dneska nespí v posteli, naštěstí, Zamba měl pro tyto situace vždy o něco větší pochopení a méně zoufalý kukuč.

A pak jsem zestárla a svalila se na mě veškerá tíha života. Už zase o něco více chápu, jaké je to „být dospělý“ a jediné, co k tomu můžu říct je, že se chci vrátit zpátky na dvacet. Kdy peníze, čas a práce jsou pouze výmysly divoké fantasie, třeba tak jako teorie relativity.

Divoké cesty vystřídaly výlety do nemocnice a z přespávání v parcích zbylo jen nicotné převalování se v posteli a to ideálně 16 hodin denně.

Ale nevadí, škola pořád stojí.

Stará dobrá škola, životní jistota, pozlacená, drahá má jediná.

Jednoduše, život se mění, ale duch je neoblomný a zarytě si trvá na svém. S nově získaným respektem k životu to začnete zkoušet znovu, že áno !

Pomalu, ale jistě, jdete na to chytřeji, aspoň v to teda věříte.

A kam Vás to dostane ? Do Bělehradu !

          – a jak to probíhalo tam ? O tom zas příště.. 😉

Reklamy

B.A.C.K. 2015

Znáte takové ty závody, kde startuje cca 800 týmů a to asi z 16 zemí světa ? Kde se běhá ve vytápěné hale, sice na písku, ale za celou dobu si to ani neuvědomíte, protože když večer odjíždíte z haly, písek sebou nevezete ? Oh .. a kde dostanete při prezenci časový harmonogram, který pak organizátoři dodržují téměř na minutu přesně ?!

Tohle je, prostě a jednoduše, německý B.A.C.K., který se pořádá jednou za dva roky !

A protože je to docela blízko, tak se mi letos podařilo zmanipulovat skupinku lidí, kteří byli ochotni jet se mnou… jen se mi pak nepodařilo přesvědčit je o tom, že to byl jejich nápad a já teda rozhodně nejsem ten, kvůli kterému vyjíždíme ve tři ráno 🙂 Ale nevadí, na tom do příště zapracuji !

10893678_10203247007642631_103867507_n

Abych pravdu řekla, o těchto závodech se mi vlastně ani psát nechtělo, protože poslední dobou nějak nemám v lásce reporty ze závodů a to ne proto, že by se nedalo čím chlubit, ale proto, že co zajímavého se asi tak na závodech může stát, aby se o tom dalo napsat ?

Nic, přesně tak.

Normální lidi vyjedou, všechnu svou sílu koncentrují na běhy a mají dokonalý řád, který jim nedovolí jít pozdě spát nebo se ráno nevzbudit. Vše se ale mění v momentě, kdy jedete na závody se mnou a nezáleží na tom, jak moc zodpovědné lidi kolem sebe máte 😀

Vyjely jsme tedy s Verčou Otýpkovou v pátek, ve tři hodiny ráno z Brna, takovým tím super autem na plyn. Cestou ještě v Praze přistoupila Eliška a od té doby nebylo ticho 🙂

Už si nepamatuji, jestli jsme do Německa dojely brzo nebo pozdě, ale našly jsme super flek na parkování – podle mého odhadu to bylo takové to místo, kde se asi možná nesmělo parkovat a proto bylo potřeba, aby tam nejdřív projelo české auto a ta německá jej mohla následovat.

No a německá auta, to je kapitola sama pro sebe.. i v mých představách, kde zázračně dostanu několik miliónů korun a můžu si tak dovolit několik krásných aut, se prostě psi v audině nevozí, ale ono ne, Němci psi v takových autech vozí a vše se jim blízká ! 😀

Ale zpátky k závodům, pátek není třeba komentovat. S Enou jsme natáčely agilitní verzi „Blbý a Blbější“ – a ani youtube to nechce publikovat. Nicméně, dařilo se alespoň lidem kolem a to je vždycky moc fajn, že .. člověka to tak příjemně povzbudí, nenasere, povzbudí ! 😀

Ne vážně, v pátek krásně běhala Verča se Sapkou, které dokonce stály na bedně a to hned 2x ! A ačkoliv jsem možná v tu chvíli nevypadala jako ten nejšťastnější skoro-trenér na světě, protože se kvůli vyhlašování muselo čekat a já měla hlad a chtěla jsem spát, tak i přesto, někde tam v skrytu duše se našlo trocha radosti ! Upřímně těm dvěma fandím a doufám, že si v budoucnu Sapku na nějaké závody ukradnu !

Přece jen byl ale pátek v něčem přínosný i pro nás s Enou, teda hlavně pro mě ! Když jsem pozorovala všechny ty týmy, které, přiznávám, mi byly někdy až „pro smích“, protože dle mého názoru to agility řešily až moc, uvědomila jsem si, že těmto týmům se daří víc a že možná jejich přístup není tak špatný a k agility závodům i potřebný.

Tu noc jsem šla brzo spát a najednou jsem byla pro smích JÁ, ale chtěla jsem zjistit, kolik toho může „vážný přístup“ zachránit.

A protože jsem starý sportsman, zanalyzovala jsem situaci, připravila dobrý a reálný plán a šla spát.

Jaká to smůla, že si nikdo z nás nepřečetl program a nenastavil budíka na sobotu !

Sobotní ráno bylo tedy plné paniky, vstaly jsme později, než jsme chtěly, v panice opouštěly hotel a na silnicích jsme lámaly rychlostní rekordy. Vědomí, že jedeme pozdě nás tím sněhem pohánělo rychlostí, jakou si jen auto na plyn může dovolit 😛

A pak dostala Eliška nápad ! Podívat se do programu .. chtělo se mi brečet i smát … vždyť se začíná o hodinu později, než si naše úžasné české trio myslelo 😀

Nicméně, díky tomuto malému nedorozumění jsem alespoň přijely v čas a můj plán se mohl pomalu začít realizovat.

A jaký byl ?

Už na závody jsem odjížděla s tím, že neočekávám žádné dech beroucí výsledky, k dobrým výsledkům je potřeba trénink a ten jsme my neměly prakticky žádný. Odjížděla jsem ale s přáním, najít zase radost v běhání s Enou na parkuru a po pátku se to zdálo tak nereálné..

V sobotu jsem tedy začala myslet a chybějící trénink mezi překážkami jsem se snažila vyvážit alespoň mentálně.

A najednou to šlo.. Na výsledkové listině neviditelné, ale ta radost a nadšení z běhu byla zpátky. S Enou jsem se zase cítila trochu víc jako za starých, dobrých časů.. Bohužel, Ena v prvním běhu skočila jednu překážku z opačného (nežádaného) směru a v druhém běhu jsem se trochu ztratila já a na předposlední překážce jsem Enu diskla, ale konečně tu bylo něco, na co se dalo ukázat a říct: „ok, s tímhle už se dá pracovat !“.

Jak to tak bývá, s jídlem roste chuť a i když jsem byla spokojená, mrzelo mě, že tak málo chybělo k čistým běhům a postupu do finále, pak jsem ale otevřela kufr a …

10888161_10203247007242621_1702232702_n

Cítím, že tenhle článek začíná být dost dlouhý a abych ho nějak ukončila, zmíním už sobecky jen naše nedělní výkony.

Vše probíhalo v sobotním duchu. První běh dis, druhý a poslední běh víkendu byl posouzen jako čistý běh, ale ve skutečnosti jsme měly odmítačku, jen ve výsledcích chyběla.. a to mě mrzí, protože, když se teď podíváte do výsledků, vidíte čistý běh a ztrátu na první Silvii s Le cca 2s, což s odmítačkou není tak špatné, ale v momentě, kdy odmítnutí zapsané není, působí tento čas hrozně .. a přitom zas až tak tragický nebyl 😀

Z Německa si tedy Ena tradičně odvážela obdiv a dlouhý seznam zájemců o štěňata. To já si bohužel odvezla tak maximálně chřipku, která překopala celé mé, skvěle naplánované, zkouškové.. ale věřím, že ještě zbývá dost nocí na naučení se všech těch blbin, které si nepamatuju z gymplu .. ach 😀

Závěrem bych ráda řekla, že tyhle závody byly skvělé a ráda bych se za dva roky vrátila zpět a ideálně i se stejnými lidmi, kteří za ty tři dny měli právo zabít mě a to nejmíň 100x, ale neudělali to ! Věřím, že mě tito lidé znají a ví… :*

10904702_10203247007362624_723419503_n

A abych nezapomněla, potkat kamarády z celé Evropy bylo skvělé ! Dostat pozvání na návštěvu Španělska ještě lepší ! Už se těším !

10905994_10152752277582880_4222712452796703841_n

(foto: Rafael Arjona Gordillo)

Pololetní …

Nebudu se omlouvat za neaktualizaci stránek, protože návštěvníci si už jistě zvykli. 😀

Protože je červen a za chvíli začnou oficiální dva měsíce prázdnin, řekla jsem si, že by možná bylo fajn dát o sobě vědět ještě před tím, než začne všechno to cestování a přístup k internetu se omezí na minimum.

Tak jak jsem si na konci roku 2013/na začátku roku 2014 plánovala, jaký tenhle rok bude, tak bohužel musím přiznat, že ani jeden plán nevyšel, jak měl 😀 A co víc … kdyby to „jenom“ nevyšlo jak mělo, ono se všechno ještě 1000x změnilo, převrátilo .. no plánování mi moc nejde. Na druhou stranu musím říct, že ačkoli mé plány „A“ tak nějak vždycky zkrachují, mám zatím štěstí na plány „B“ – možná proto, že je prostě neplánuji 😉

1

Nerada se taky přiznávám k tomu, že tento rok je zatím má aktivita kolem psů velice slabá, malou omluvou budiž to, že bylo dost jiných věcí na práci…Doufám, že druhý půlrok bude v tomto ohledu mnohem příznivější !

Díky tomu jsem si ale zase něco uvědomila. Agility, jako takové, mi vůbec nechybělo/nechybí. Tento pokles zájmu zaznamenávám už někdy od doby, kdy jsem musela přestat běhat se Zambou. Psy mám pořád doma, vždycky je můžu vzít téměř kamkoliv – a jak jim to v té hospodě na zahrádce sluší 😉 😀 a docela mi to stačí. Na druhou stranu, co mi chybí jsou někteří lidé, kamarádi, se kterými jsem zažila nespočet zajímavých akcí a nedokážu si ani jen připustit, že by něco takového mělo skončit ! A co ještě ? Trénování lidí a jejich psích miláčků, to je něco, co mě hodně baví, dá se až říct, že mě to nějakým způsobem naplňuje.

Nedávno svoji oficiální kariéru zahájila Lucka s Ájou – tým, který trénuji od jejich prvního tunelu a vidět teď jejich první pokusy na závodech, to je něco úžasného. Mimochodem, hned na druhých závodech vyběhaly nějakou tu medaili ! 🙂

Teď mám „v rukou“ i další začínající týmy a mnoho dalších, se kterými tak nějak spolupracuji a to je to, co rozhodně nechci, aby přestalo. Takže ! Ena to se mnou bude muset ještě nějaký ten pátek vydržet … nebo by se možná hodilo napsat, že to já budu muset s Enou ještě nějaký ten pátek vydržet .. 😛

A je fajn vědět, proč to agility dělám a proč ho ještě chvíli dělat budu. Ne proto, že musím, ne proto, že mě ženou nějaké ambice. Je fajn vědět, že rozhodně nejsem na agility závislá a že život pro mě není dobrý nebo zlý podle aktuálních výsledků. A vzhledem k tomu, že pár takových lidí znám, jsem ráda, fakt ráda, protože když je vidím ..ale to bych se zas nerada někoho nechtěně dotkla. 🙂

Něco se děje, každý den něco .. jen poslední půlrok to nejsou zrovna pejskařské storky, takže sem o nich psát nebudu – ale jsou fakt dobré ! 😀

Tak uvidíme, co budu psát po prázdninách …

 

A už se těším na všechny tábory, tréninky, závody, akce .. těším se na Vás, na všechny !!!

 

Indoor Saar’gility Cup, Německo

První závody roku, 2 000 km ve čtyřech dnech, výlet ve Francií a Německu – jednoduše, bylo skvěle, článek bude a bude dlouhý, jen to chvíli potrvá 😀

Zatím přidávám alespoň nějaké fotky..

Agility tábor 2014

Kromě Svojanova budu letos působit jako trenér ještě na jednom táboře, který je ovšem zaměřený na opravdu intenzivní trénování agility :).

Tento tábor se bude konat v krásném areálu v okolí Kyjova, s možností kvalitního stravování a, co se mi líbí „nejvíce“, je také wifi připojení na každém pokoji :P. 

Nechci nic slibovat, ale bude to určitě skvělé, tak koho by zajímalo více, zde jsou propozice !

Těším se na Vás !

Propozice z velké části připravila Veronika Otýpková – díky !

2013

Na konci každého roku píšu jakousi bilanci, zhodnocení, roku, který se právě blíží ke konci. Letos jsem to nestihla úplně v termínu a o roce 2013 píšu až teď, na začátku roku 2014. 🙂

Důvodů by se samozřejmě opět našlo hned několik, např. jeden z důvodů je, že rok 2013 byl opravdu zajímavý a ačkoliv bych chtěla nějak jednoduše, srozumitelně, přesto dostatečně „malebně“ shrnout vše podstatného a nejlépe ještě přidat nějaká ta moudra (a některá stojí opravdu za to ! :D), nejjednodušší asi bude pouze nudně shrnout tu „psí část“ roku…

Rok 2013 byl bohužel smolným rokem pro Zambu, který nemohl běhat agility a značnou část roku neměl ani žádné aktivní vyžití. Nemůžu ani popsat, jak smutný je pohled na psa, který s vámi od vašich dvanácti let běhá všude, kam si usmyslíte.., jak smutné to je při pomyšlení, že právě Zamba se mnou posledních 5 let cestoval na různé tréninky agility, závody apod.. pes, který ještě minulý rok zachránil ne jen mě, ale celé družstvo na EOJ a udělal tak radost hned několika lidem, má teď povolené vycházky maximálně z gauče do postele. Moc bych si přála a budu se snažit, aby byl pro něj letošní rok mnohem lepší !

image

Na druhou stranu, nebude to znít nejlíp, ale letos jsem tím pádem (co se agility týče) měla konečně trochu času na Enu, nedá se říct, že bychom moc trénovali, pořád se bohužel držíme na 2 – 3 trénincích za měsíc, ale abych naši činnost zvýšila, začala jsem s Enou jezdit na závody – a protože Ena je pes, který potřebuje závodit často, jezdily jsme, na naše poměry, docela často. 🙂

A nemůžu si ji vynachválit, jestli bude v tomto roce pokračovat tak, jak začala v roce 2013, mám se na co těšit !

Snad na každých závodech stála na bedně (fajn, s výjimkou prvních kvalifikaček, které se nám oběma moc nevyvedly). Druhé qz jsme musely vynechat, ale na třetích už to zase vypadalo o něco lépe, jeden běh vyhrála a kdyby ji v dalším běhu nespadla laťka, jely bychom na EO – ale to už je agility, speciálně u nás – tyhle smolné momenty jsem si zažila se Zambou a pravděpodobně zažiju i s Enou, no, nevadí 😀 Krásně se předvedla např. i na skvělých závodech v Německu, kde získala ne jednoho fanouška 😀

image

Jednoduše, závodit s ní je radost, adrenalin, díky ní mě závody začaly docela bavit.. Jako handler jsem se sice na závodech poměrně zhoršila, protože v závodním prostředí s Enou pořád řeším určité věci a nemůžu se tak soustředit čistě na handling, na druhou stranu, díky dobrému tréninku dokáže Ena hodně situací zachránit/vyřešit sama a tak si během jedné závodní sezóny a pár závodů vyběhala přestup do kategorie A3 !

Těch nezapomenutelných akcí bylo dost ! Všechny jsem si náležitě užila a jsem za ně neskutečně vděčná, např. takový týden trénování ve Slovinsku u Silvie Trkman nebo seminář s Marje Piiroja nebo jenom obyčejné závody s Kristou Půdovou a dalšími šťastlivci v mé společnosti 😀

Cestování bylo taky hodně a překvapivě jsem se vždy dostala tam, kam jsem potřebovala – a že to tak vždy nevypadalo ! 😀

Dalším významnějším bodem byl nárust tréninků pod mým vedením. Trénovaní lidí a pozorování psů mě moc baví, občas se k mému trénování objeví i nějaké pozitivní recenze, a tak počet tréninků narůstá, což mě neskutečně těší a díky všem lidem, s kterými jsem letos měla tu čest pracovat !

Abych tento snobský a narcistický článek nějak rozumně ukončila, chtěla bych snad už jen poděkovat za to, jaký rok 2013 byl a také všem lidem, za to dobré i zlé – dnes se platí skoro za vše, ovšem ty cenné lekce do života jsem od těchto lidí dostala zadarmo, díky Vám ! 🙂

Všem přeji, aby v novém roce našli to, co od něj očekávají!

2014, buď dobrým rokem, prosím !

Intenzivní trénink agility v Praze

Když jsem na facebooku zveřejnila, že budu mít na začátku příštího roku nějaké intenzivky v Olomouci, ozvalo se pár přátel z Čech, že pro ně je to „moooc daleko“ 😀 Tak si říkám, dobrá tedy, nebudu čekat na pozvánku, ale zkusím najít nějaké prostory v Praze a udělat trénink přímo tam.

Fajn halu mají na cvičáku OSA Panda Praha, a tak jsem kontaktovala Báru Banýrovou. Nejdřív jsem halu zamluvila na jeden den, pak na dva .. Čímž bych chtěla Báře moc poděkovat za trpělivost při vyřizování mých e-mailů ! 😀

Trénink se naplnil překvapivě rychle a já se už moc těšila na prosinec. Musím přiznat, že jsem byla na přihlášené týmy zvědavá, protože ne všechny jsem před tím znala. Na Moravě se poslední dobou traduje, že v Čechách jsou na tom s agility hůř, tak jsem si to chtěla ověřit na vlastní oči a musím říct, že jsem asi měla štěstí, protože na tréninku jsem měla opravdu šikovné a perspektivní týmy, se kterými byla radost spolupracovat !

praha

 

Nevím jak ostatní, ale já jsem z tréninku odjížděla s výborným pocitem a dobrou náladou. V pondělí mi taky přišel potěšující e-mail, ve kterém stálo, zda nechci trénink ještě zopakovat, samozřejmě, že chci 🙂

Další trénink v Praze bude v březnu a během pár hodin byl plně obsazen, takový zájem mě moc těší a těším se na všechny na viděnou !

A pokud by měl zájem o trénink se mnou ještě někdo z Moravy, 5.1.2014 bude intenzivka v Holešově, v krásné hale ve Všetulích, více informací o trénincích najdete na stránce Trénink. 🙂