Návod nepotřebuji !

Už jsem se párkrát setkala s lidmi, kteří se mě za každou cenu snažili přesvědčit, že nutně potřebuji „pomoc“. Ideálně si zaplatit nějaký seminář či online kurz skrz webové stránky vlastněné nějakým známým zvučným agility jménem. Tito lidé vypadali celkem přesvědčivě, ale přesto nebyli úspěšní, alespoň ne se mnou…

„Neumíš si hrát se psem.“ nebo  „Musíš si hrát se svým psem tak, aby to mělo nějaký systém a smysluplné využití !“ (ideálně vše pojmenovat nějakým cool anglickým názvem a sestavit denní program her, minutu po minutě :))) — Nicméně, tady někde jsem přestala poslouchat a naopak začala vzpomínat, jaké to bylo, když jsem si ve svých dvanácti konečně přivezla Zambu domů. Zrovna začínaly prázdniny a já jsem byla tak nadšená, že jsem ráno vstala, vzala štěně a domů se vrátila až na oběd .. no a jak to asi vypadalo odpoledne ? 😀 A co jsme celou tu dobu dělali ? Hráli jsme si … mimo jiné se při tom Zamba (tak nějak sám) naučil aportovat, běhat, spolupracovat se mnou, bavit se se mnou a o jeho socializaci ani nemluvím…

Jsem přesvědčená, že za ty dva měsíce jsme si spolu vytvořili něco, z čeho žijeme dodnes  – „vztah.“ Zamba mi plně důvěřuje, což se např. projevuje i u jeho nepříznivé reakce na střelbu – chvilku to trvalo, ale dneska za mnou přijde a věří mi, že ho zachráním 😀 dokonce se mnou dokáže pracovat ! (Kdo Zambu a jeho reakci na střelbu zná, ví, jaký je to zázrak !)

U všech těch her, které jsme spolu hráli a hrajeme, jsem se o něm (i o psech obecně) tolik naučila, tolik jsem toho vypozorovala…

Nepamatuji si na den, kdy jsem poprvé zjistila, že jednoho dne chci psa, ale vím, proč jsem ho chtěla .. Komu jinému bych mohla dávat maso, které mi zůstávalo na talíři a rodiče mě nutili ho sníst, s kým jiným bych mohla běhat po venku a hrát si s ním i doma, kdykoliv, bez ohledu na to, zda ho jeho  rodiče pustí ven, nebo se tomu dotyčnému zrovna chce („nevýhoda“ lidských kamarádů :).

Ráda bych věřila tomu, že každý, kdo má psa si s ním umí hrát sám od sebe, protože takový člověk si psa pořídil z podobných důvodů jako já a ne proto, že psa si teď pořídili i sousedi a asi je to teď v módě …

Nikdo s mými psy není tak často a dlouho jako já a taky si myslím, že své psy znám nejlíp, proto se v první řadě spoléhám na sebe a pak hledám pomoc jinde a samozřejmě, že ji hledám, inspiruji se apod.. ale, věřím, že mám „jakýsi cit“ pro své psy, stejně, jako každý  jiný majitel psa. A proto si myslím, že ten, kdo si neumí hrát se svým psem přirozeně, ten buď nemá mít psa, nebo se neumí vrátit do dětství … :)))

Závěrem bych jenom ráda dodala, že toto je pouze můj osobní názor a nikdo není nucen ho se mnou sdílet. Také bych ráda upozornila na to, že tento článek nemá poukazovat na žádné konkrétní skupiny či jednotlivce !

Reklamy

JÁ JSEM ENA !!! … a ty jsi kdo ?

… Aneb něco málo o Eně a pyraňkách z mého pohledu 🙂

Samozřejmě, název tohoto článku je zcela chybný a smyšlený, Enu by nikdy ani nenapadlo se na obdobnou otázku ptát 😛

Když jsem si pořizovala Enu, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, její pořízení nebylo nijak plánované, jen jsem se nějakou náhodou zahleděla do její fotky. Na fotce nebylo skoro nic, pouze nějaký černý flek z profilu, z fleku vystrkoval špičatý čumák a z pohledu jakoby vyzařovala všechna upřímnost, faktem ale zůstává, že něco takového jsem v té malé fotce viděla jenom já 😀

Najednou jsem doma měla nějakého černého psa, věděla jsem o něm méně, než když jsem si pořizovala Zambu, standart jsem si přečetla, až když už u nás byla nějaký ten den…

Na Eně bylo znát, že nás šetřit nebude, jakoby už měla vytvořený nějaký životní styl a nehodlala ho nijak měnit a už vůbec ne přizpůsobovat ho někomu jinému, to se ale bilo s jejím štěněcím věkem, kdy venku poznávala nástrahy života. Nechtěla bych v tu dobu být v její kůži. Představte si, že máte svůj svět, který Vám ve všech ohledech vyhovuje a tak nepotřebujete mrhat časem na poznávání čehokoliv ze světa, který je vám šuma-fuk … V tom Eniném světě zřejmě nebyly žádné auta, žádní dotíraví psi, jen hodně volného prostoru, nějaké ty hračky, hoodně jídla, nějaký ten mělký potok, aby se v něm dalo napít a namočit packy. .. No a teď si představte zase mě, coby majitele, který se do toho jejího světa dostane jedině přes cestu po které jezdí auta, přes kousek přírody, kde narazíte na spousty nevycvičených a tím pádem neodvolatelných psů od těch vašich, tak, co uděláte s malým štěňátkém, které má v hlavě opravdu jasno, jak co bude řešit byť poněkud nevyhovujícím způsobem ?

A to dodám, že jsem za sebou měla výchovu malého Zambouše který se nebyl schopný vyvenčit, když po cestě přejelo jedno auto atd… Ale Zamba měl „jen“ strach, který byl způsobem jeho neznalostí okolního světa …

Jo, vezměte si klikr, ten to zpraví, postupně problém vyřešte .. jenže u Eny žádné postupně není, je buď a nebo, buď je veselá a spokojená nebo přesvědčena, že něco musí zneškodnit, zbavit se toho !  Jednoduše, myslím si, že pyrenejský ovčák je pes, který nikdy nic nedělá „jen tak“, nikdy nic neodflákne, naopak, je přesvědčen o své a jediné pravdě, nic není problém, všechno může udělat, čehokoliv dosáhnout – je pánem svého světa a je na Vás, aby jste si do něj našli dveře, pak ale máte příležitost být velmi šťastný a spokojený majitel svého psa s rozdvojenou osobností – anděl a čert v jednom těle !

Zkoušet na Enu jakýkoliv nátlak bylo a je zbytečné, protože jakýkoliv pokus typu „já jsem tvůj pán a ty mě budeš poslouchat !“ se Vám v tu chvíli nekompromisně vrátí – jakoby jste hráli tenis, nebo si jen pinkali o zeď …

Když jsem teda Eně chtěla vysvětlit, že (např.) auta patří mezi věci, které musí být akceptovány, tak jsem v první řadě musela přijmout fakt, že auta můžou být akceptovány a to pouze v tom případě, že jim to Ena dovolí, až pak mohl začít nějaký „výcvik“, kdy se Ena i 15 minut před přechodem  silnice dívala na auta a přemýšlela, jestli je tedy může akceptovat, pečlivě studovala jejich pohyb a vlastnosti, pak si počkala, až po silnici žádné auto nepojede a mohlo se vesele přejít (toto je samozřejmě velmi zkrácená verze 🙂

Aby tento článek také někdy nabral konce, dovolím si shrnout pár věcí.

Ena (a myslím, že tohle by se dalo říct i o jiných zástupcích daného plemene) žije vždy „tady a teď“, nepodřídí se, ale dá Vám možnost vstoupit do jejího světa, který stojí za to poznat. Co si usmyslí, to taky udělá („mám hlad, jídlo tady bylo, je a bude, tak se jdu najíst“ – nezáleží na tom, jak dlouho jí hledání jídla zabere času, co všechno pro to bude muset udělat a jaká místa objevit, ale vždy bude mít, co chce – důslednost je dobrá věc, např. u Zamby funguje skvěle a to již po velmi krátké době .. no Ena ?? Ta bude zkoušet pořád – zakázané ovoce chutná nejlépe ! Když s něčím nesouhlasí, okamžitě o tom víte – a to si pište, že raděj nějak zařídíte, aby se nesouhlas proměnil v souhlas ! 😀

A nejdůležitější věc: ona je nejlepší ! A proto, když potká např. svoje příbuzné Jackie, Kejsi, Dorku, Elianku.. dělá, že tam vůbec nejsou – ona je jediná – takže je docela sranda, když se na závodech potkáte s „rodinkou“, že si pejsci pohrají a oni si jdou čuchat každý na jinou stranu.

Myslím, že toto plemeno je vhodné pro opravdu velmi úzkou skupinu lidí, ale ..

Pokud máte velké pochopení, rádi trávíte se psem svůj volný čas, netrváte na tom, aby se Váš pes řídil podle hodinek, ale naopak on udává čas těm vašim, rádi se smějete a rádi děláte věci, které se ani zdaleka nepodobají nějakým pravidlům, máte šanci poznat i jiný svět…

Jo a na nějaké čtení knih o výchově pejska se vykašlete, pyreneják si Vás už vychová sám !

Ne každý mi musí a dá za pravdu, proto připomínám, tento článek jsem napsala já a je v něm tedy to, co si myslím a vidím, ale každý má jinou barvu očí .. 🙂