B.A.C.K. 2015

Znáte takové ty závody, kde startuje cca 800 týmů a to asi z 16 zemí světa ? Kde se běhá ve vytápěné hale, sice na písku, ale za celou dobu si to ani neuvědomíte, protože když večer odjíždíte z haly, písek sebou nevezete ? Oh .. a kde dostanete při prezenci časový harmonogram, který pak organizátoři dodržují téměř na minutu přesně ?!

Tohle je, prostě a jednoduše, německý B.A.C.K., který se pořádá jednou za dva roky !

A protože je to docela blízko, tak se mi letos podařilo zmanipulovat skupinku lidí, kteří byli ochotni jet se mnou… jen se mi pak nepodařilo přesvědčit je o tom, že to byl jejich nápad a já teda rozhodně nejsem ten, kvůli kterému vyjíždíme ve tři ráno 🙂 Ale nevadí, na tom do příště zapracuji !

10893678_10203247007642631_103867507_n

Abych pravdu řekla, o těchto závodech se mi vlastně ani psát nechtělo, protože poslední dobou nějak nemám v lásce reporty ze závodů a to ne proto, že by se nedalo čím chlubit, ale proto, že co zajímavého se asi tak na závodech může stát, aby se o tom dalo napsat ?

Nic, přesně tak.

Normální lidi vyjedou, všechnu svou sílu koncentrují na běhy a mají dokonalý řád, který jim nedovolí jít pozdě spát nebo se ráno nevzbudit. Vše se ale mění v momentě, kdy jedete na závody se mnou a nezáleží na tom, jak moc zodpovědné lidi kolem sebe máte 😀

Vyjely jsme tedy s Verčou Otýpkovou v pátek, ve tři hodiny ráno z Brna, takovým tím super autem na plyn. Cestou ještě v Praze přistoupila Eliška a od té doby nebylo ticho 🙂

Už si nepamatuji, jestli jsme do Německa dojely brzo nebo pozdě, ale našly jsme super flek na parkování – podle mého odhadu to bylo takové to místo, kde se asi možná nesmělo parkovat a proto bylo potřeba, aby tam nejdřív projelo české auto a ta německá jej mohla následovat.

No a německá auta, to je kapitola sama pro sebe.. i v mých představách, kde zázračně dostanu několik miliónů korun a můžu si tak dovolit několik krásných aut, se prostě psi v audině nevozí, ale ono ne, Němci psi v takových autech vozí a vše se jim blízká ! 😀

Ale zpátky k závodům, pátek není třeba komentovat. S Enou jsme natáčely agilitní verzi „Blbý a Blbější“ – a ani youtube to nechce publikovat. Nicméně, dařilo se alespoň lidem kolem a to je vždycky moc fajn, že .. člověka to tak příjemně povzbudí, nenasere, povzbudí ! 😀

Ne vážně, v pátek krásně běhala Verča se Sapkou, které dokonce stály na bedně a to hned 2x ! A ačkoliv jsem možná v tu chvíli nevypadala jako ten nejšťastnější skoro-trenér na světě, protože se kvůli vyhlašování muselo čekat a já měla hlad a chtěla jsem spát, tak i přesto, někde tam v skrytu duše se našlo trocha radosti ! Upřímně těm dvěma fandím a doufám, že si v budoucnu Sapku na nějaké závody ukradnu !

Přece jen byl ale pátek v něčem přínosný i pro nás s Enou, teda hlavně pro mě ! Když jsem pozorovala všechny ty týmy, které, přiznávám, mi byly někdy až „pro smích“, protože dle mého názoru to agility řešily až moc, uvědomila jsem si, že těmto týmům se daří víc a že možná jejich přístup není tak špatný a k agility závodům i potřebný.

Tu noc jsem šla brzo spát a najednou jsem byla pro smích JÁ, ale chtěla jsem zjistit, kolik toho může „vážný přístup“ zachránit.

A protože jsem starý sportsman, zanalyzovala jsem situaci, připravila dobrý a reálný plán a šla spát.

Jaká to smůla, že si nikdo z nás nepřečetl program a nenastavil budíka na sobotu !

Sobotní ráno bylo tedy plné paniky, vstaly jsme později, než jsme chtěly, v panice opouštěly hotel a na silnicích jsme lámaly rychlostní rekordy. Vědomí, že jedeme pozdě nás tím sněhem pohánělo rychlostí, jakou si jen auto na plyn může dovolit 😛

A pak dostala Eliška nápad ! Podívat se do programu .. chtělo se mi brečet i smát … vždyť se začíná o hodinu později, než si naše úžasné české trio myslelo 😀

Nicméně, díky tomuto malému nedorozumění jsem alespoň přijely v čas a můj plán se mohl pomalu začít realizovat.

A jaký byl ?

Už na závody jsem odjížděla s tím, že neočekávám žádné dech beroucí výsledky, k dobrým výsledkům je potřeba trénink a ten jsme my neměly prakticky žádný. Odjížděla jsem ale s přáním, najít zase radost v běhání s Enou na parkuru a po pátku se to zdálo tak nereálné..

V sobotu jsem tedy začala myslet a chybějící trénink mezi překážkami jsem se snažila vyvážit alespoň mentálně.

A najednou to šlo.. Na výsledkové listině neviditelné, ale ta radost a nadšení z běhu byla zpátky. S Enou jsem se zase cítila trochu víc jako za starých, dobrých časů.. Bohužel, Ena v prvním běhu skočila jednu překážku z opačného (nežádaného) směru a v druhém běhu jsem se trochu ztratila já a na předposlední překážce jsem Enu diskla, ale konečně tu bylo něco, na co se dalo ukázat a říct: „ok, s tímhle už se dá pracovat !“.

Jak to tak bývá, s jídlem roste chuť a i když jsem byla spokojená, mrzelo mě, že tak málo chybělo k čistým běhům a postupu do finále, pak jsem ale otevřela kufr a …

10888161_10203247007242621_1702232702_n

Cítím, že tenhle článek začíná být dost dlouhý a abych ho nějak ukončila, zmíním už sobecky jen naše nedělní výkony.

Vše probíhalo v sobotním duchu. První běh dis, druhý a poslední běh víkendu byl posouzen jako čistý běh, ale ve skutečnosti jsme měly odmítačku, jen ve výsledcích chyběla.. a to mě mrzí, protože, když se teď podíváte do výsledků, vidíte čistý běh a ztrátu na první Silvii s Le cca 2s, což s odmítačkou není tak špatné, ale v momentě, kdy odmítnutí zapsané není, působí tento čas hrozně .. a přitom zas až tak tragický nebyl 😀

Z Německa si tedy Ena tradičně odvážela obdiv a dlouhý seznam zájemců o štěňata. To já si bohužel odvezla tak maximálně chřipku, která překopala celé mé, skvěle naplánované, zkouškové.. ale věřím, že ještě zbývá dost nocí na naučení se všech těch blbin, které si nepamatuju z gymplu .. ach 😀

Závěrem bych ráda řekla, že tyhle závody byly skvělé a ráda bych se za dva roky vrátila zpět a ideálně i se stejnými lidmi, kteří za ty tři dny měli právo zabít mě a to nejmíň 100x, ale neudělali to ! Věřím, že mě tito lidé znají a ví… :*

10904702_10203247007362624_723419503_n

A abych nezapomněla, potkat kamarády z celé Evropy bylo skvělé ! Dostat pozvání na návštěvu Španělska ještě lepší ! Už se těším !

10905994_10152752277582880_4222712452796703841_n

(foto: Rafael Arjona Gordillo)

Reklamy

Být či nebýt (agiliťákem)

Nevím, jak moc významná je pro „opravdového agiliťáka“ tato otázka, ale třeba na můj web zavítá někdo, kdo je stejně jako já tak trochu rozpolcen :).

Všechno to začalo pár let zpátky, kdy jsem si pořídila svého prvního psa Zambu. Tenkrát mi bylo dvanáct a do té doby jsem žila celkem bezstarostně. Nikdy jsem neměla příliš volného času, protože jsem skoro každé volné odpoledne strávila na tréninku a víkendy patřily zápasům/turnajům. Házená mě, dá se říct, naučila zodpovědnosti, samostatnosti a disciplíně – tedy alespoň ve sportu, ve škole pro mě, zdá se, nebyly ty správné autority :).

Jak už se tak ale občas stane, někdy se zdá, že je všem šťastným dnům konec. S házenou jsem musela přestat a tolik volného času mi málem způsobilo deprese :D.

Shodou okolností jsem si ale v té době vybrečela Zambu, veselé štěně, které bylo připraveno dělat cokoliv a kdykoliv. Začala jsem tedy „vážně“ trénovat agility.

A byl to šok. Lidi se mi ze začátku smáli a moc nechápali, proč je dvanáctileté dítě, které má ještě navíc prvního psa, tak moc ambiciózní. A já byla ambiciózní a hodně !

Z házené jsem jednoduše byla zvyklá na pořádné tréninky, které mají řád a mají vést k výsledkům – těm nejlepším samozřejmě. Ambice byla hnacím motorem, zápasy a turnaje zkouškou výkonnosti. Nikdo se tím netajil, každý to chtěl.

A pak, agility v roce 2007. Naše trénující skupinka se sčítala z lidí, kteří chodili do práce, do školy. Tréninky byly max. 2x týdně a všechno se zdálo být příliš „volné“. Na závody se až tak moc nejezdilo, protože proč ? Přece to stojí peníze a k dobrým výsledkům je potřeba možná až moc velkého úsilí.

Když jsem začínala, zrovna probíhalo MS v agility a česká závodnice, Adéla Králová, vyhrála titul mistra světa, úžasné ! Tak jsem vlastně zjistila, že agility se sportu dost podobá, má i své MS apod.. a protože cílem každého sportu je dostat ze sebe maximum a dostat se co nejvýš, mým gólem bylo probojovat se na MS (ne, nebyla jsem tak naivní, byl to dlouholetý plán, ke kterému je třeba se dopracovat, vyzávodit se, získat zkušenosti..). A protože trenér pro mě vždy znamenal tu nejvyšší možnou autoritu, se svými plány jsem se nijak netajila. Nevěděla jsem, že v agility se tohle říkat nahlas prostě nesmí. 😀

A všechno to začalo, stal se ze mě agiliťák ! Víkendy už nebyly volné, běhalo se agility. Přes týden se člověk snažil maximálně využít všech příležitostí k tréninku a když nebyl trénink jako takový, na překážkách, doma a venku se dá přeci udělat taky hodně práce.

A závody a intenzivky a různí trenéři a internet a videa a články a noví kamarádi a nadšenci a psi, psi, psi .. kouzelné.

Toto tempo jsem vydržela asi tři roky. Pak, možná to bylo tím, že mi bylo patnáct, mě trochu začalo trápit, že nemám čas na kamarády, kteří nepatří mezi kynology. Rozhodla jsem se s nimi trávit trochu více času a najednou jsem se ocitla na hraně dvou diametrálně odlišných světů. Bylo to jako sundat si růžové brýle, couvnout a dívat se před sebe. Nerada bych teď někoho urazila, ale agility svět mi najednou přišel hrozně zvláštní. Přišlo mi, jako by lidé v tomto světě zcela obětovali svůj společenský život a vše věnovali jen psům. Radost i smutek, vše se odvíjelo od toho, zda pejsek dělá zóny nebo je skáče. V té chvíli jsem se lekla a rozhodla jsem se, že tohle se mi nikdy nesmí stát.

Agility jsem si ale zamilovala, tak co teď ? Dá se najít kompromis ? Můžu žít normálně a zároveň závodit ? Můžu vůbec uspět bez toho, aniž bych každý den trénovala ? Jde to vůbec ?

Noo, dobře .. život je takový, jaký si ho uděláš. Což mě sice stresuje, ale na druhou stranu mi to umožňuje dělat si, co chci. V posledních letech jsem neměla ideální podmínky k tréninku, a tak mě logicky některé ambice opustily. Připočtu-li k tomu ještě další životní situace, které se ne vždy slučovaly s agility životem, můžu být ráda, že jsem ráda.

Naštěstí jsem ale zjistila, že agility tady je a díky neustále se rozšiřující řadě nadšenců vždy bude.

A ano, podle mých letošních agility výsledků je tento rok tragedií, naštěstí ale můžu říct, že se mi tak nějak povedlo něco jiného a ač to není z hlediska agility docenitelné, právě tento rok mi možná znovu otevřel dveře do světa agility.

A pokud bych se měla vrátit k úvodu tohoto článku. Já fakt nevím, co je lepší 🙂 Jestli být králem všech večírků nebo vstávat o víkendu nelidsky brzo jen kvůli závodům.  Pořád jsem tak nějak na hraně, rozpolcená. Občas chci více to a občas zase ono .. ale konečně mi došlo, že si vlastně nemusím vybrat definitivně jedno či druhé, prostě můžu mít oboje, pokud opravdu chci.

 

keepcalm

 

Pololetní …

Nebudu se omlouvat za neaktualizaci stránek, protože návštěvníci si už jistě zvykli. 😀

Protože je červen a za chvíli začnou oficiální dva měsíce prázdnin, řekla jsem si, že by možná bylo fajn dát o sobě vědět ještě před tím, než začne všechno to cestování a přístup k internetu se omezí na minimum.

Tak jak jsem si na konci roku 2013/na začátku roku 2014 plánovala, jaký tenhle rok bude, tak bohužel musím přiznat, že ani jeden plán nevyšel, jak měl 😀 A co víc … kdyby to „jenom“ nevyšlo jak mělo, ono se všechno ještě 1000x změnilo, převrátilo .. no plánování mi moc nejde. Na druhou stranu musím říct, že ačkoli mé plány „A“ tak nějak vždycky zkrachují, mám zatím štěstí na plány „B“ – možná proto, že je prostě neplánuji 😉

1

Nerada se taky přiznávám k tomu, že tento rok je zatím má aktivita kolem psů velice slabá, malou omluvou budiž to, že bylo dost jiných věcí na práci…Doufám, že druhý půlrok bude v tomto ohledu mnohem příznivější !

Díky tomu jsem si ale zase něco uvědomila. Agility, jako takové, mi vůbec nechybělo/nechybí. Tento pokles zájmu zaznamenávám už někdy od doby, kdy jsem musela přestat běhat se Zambou. Psy mám pořád doma, vždycky je můžu vzít téměř kamkoliv – a jak jim to v té hospodě na zahrádce sluší 😉 😀 a docela mi to stačí. Na druhou stranu, co mi chybí jsou někteří lidé, kamarádi, se kterými jsem zažila nespočet zajímavých akcí a nedokážu si ani jen připustit, že by něco takového mělo skončit ! A co ještě ? Trénování lidí a jejich psích miláčků, to je něco, co mě hodně baví, dá se až říct, že mě to nějakým způsobem naplňuje.

Nedávno svoji oficiální kariéru zahájila Lucka s Ájou – tým, který trénuji od jejich prvního tunelu a vidět teď jejich první pokusy na závodech, to je něco úžasného. Mimochodem, hned na druhých závodech vyběhaly nějakou tu medaili ! 🙂

Teď mám „v rukou“ i další začínající týmy a mnoho dalších, se kterými tak nějak spolupracuji a to je to, co rozhodně nechci, aby přestalo. Takže ! Ena to se mnou bude muset ještě nějaký ten pátek vydržet … nebo by se možná hodilo napsat, že to já budu muset s Enou ještě nějaký ten pátek vydržet .. 😛

A je fajn vědět, proč to agility dělám a proč ho ještě chvíli dělat budu. Ne proto, že musím, ne proto, že mě ženou nějaké ambice. Je fajn vědět, že rozhodně nejsem na agility závislá a že život pro mě není dobrý nebo zlý podle aktuálních výsledků. A vzhledem k tomu, že pár takových lidí znám, jsem ráda, fakt ráda, protože když je vidím ..ale to bych se zas nerada někoho nechtěně dotkla. 🙂

Něco se děje, každý den něco .. jen poslední půlrok to nejsou zrovna pejskařské storky, takže sem o nich psát nebudu – ale jsou fakt dobré ! 😀

Tak uvidíme, co budu psát po prázdninách …

 

A už se těším na všechny tábory, tréninky, závody, akce .. těším se na Vás, na všechny !!!

 

Jaro

Ne že by se nic nedělo, ale tak nějak není čas to tady všechno psát, že .. Tak jen, aby ty stránky úplně nezmrzly, přidávám jedno video ze super tréninku se super lidma.. 🙂

Indoor Saar’gility Cup, Německo

První závody roku, 2 000 km ve čtyřech dnech, výlet ve Francií a Německu – jednoduše, bylo skvěle, článek bude a bude dlouhý, jen to chvíli potrvá 😀

Zatím přidávám alespoň nějaké fotky..

up-date

Nevím, jak je to možné, ale poslední dobou mám pocit, že čas utíká rychleji a rychleji a já pořádně nic nestíhám. Po delší době jsem se ale konečně dostala k počítači.

Tak tedy jen takový rychlý up-date ohledně tréninků:

  • Na březnovou intenzivku v Praze jsou 2 volná místa.
  • Pár posledních volných míst zbývá na luxusní tábor v Kyjově, který bude dokonce i tak trochu mezinárodní. 🙂

Hlásit se můžete buď prostřednictvím facebooku nebo na e-mailu:  castova.petra@seznam.cz.

A aby se neřeklo, že ze psích stránek dělám čistě propagační portál k mým tréninkům, ještě dodám pár těch informací z našeho života.

Bohužel ale není moc co napsat, jelikož od listopadu nic neděláme – nevadí, protože mám plán 🙂 . Dokonce jich mám hned několik. A hnacím motorem jsou momentálně už i blížící se první závody letošního roku, za pár týdnů vyrážíme do Německa, v tréninku jsme posledních pár měsíců kladli velký důraz na relax, takže máme načerpáno velké množství energie na rychlo trénink ! (Vsadím se, že teď začne sněžit a venku bude hnusně) 😀

Agility tábor 2014

Kromě Svojanova budu letos působit jako trenér ještě na jednom táboře, který je ovšem zaměřený na opravdu intenzivní trénování agility :).

Tento tábor se bude konat v krásném areálu v okolí Kyjova, s možností kvalitního stravování a, co se mi líbí „nejvíce“, je také wifi připojení na každém pokoji :P. 

Nechci nic slibovat, ale bude to určitě skvělé, tak koho by zajímalo více, zde jsou propozice !

Těším se na Vás !

Propozice z velké části připravila Veronika Otýpková – díky !